Politický styl Meloniové a symbolika očí

Meloniová je známá svým neústupným stylem a schopností vystupovat proti prázdným frázím. „V jádru patří k lidem, kteří nesnášejí, když ostatní lidé mluví nesmysly,“ připomínají její spolupracovníci. Přesto se naučila usmívat i tehdy, když jí muži vysvětlují svět bez skutečných argumentů.

Na internetu koluje řada meme, která zachycují její pověstné koulení očima. Nejnovější případ se odehrál ve Washingtonu, kde reagovala na vystoupení Friedricha Merze. Video obletělo svět a stalo se symbolem toho, jak pravicoví politici hodnotí prázdné řeči oponentů. „Reflex stočení očí jako diagnóza,“ shrnula ironicky německá média.

Washington jako test evropské váhy

Ve Washingtonu Meloniová ukázala, že Itálie získává nové postavení. Její místo u stolu vedle Trumpa nebylo jen osobní poctou, ale i signálem, že Itálie se stává důležitějším partnerem USA. Naopak pro Spojené království to byla facka – kdysi „zvláštní vztahy“ Londýna s Washingtonem se proměnily v ponižující distanc.

Z rétorického hlediska Meloniová přejímá jazyk americké administrativy, nikoli bruselských institucí. Sama vysvětlila, že absence na této konferenci by znamenala „urážku transatlantického hegemona“ a mohla by Itálii izolovat i uvnitř EU, což Ursula von der Leyenová před italskými volbami varovně naznačila.

Nová realita zahraniční politiky

Návrh Itálie, aby Ukrajina získala bezpečnostní záruky podle článku 5 NATO, aniž by vstoupila do aliance, se v USA setkal s pozitivní odezvou. Britové a Francouzi naopak trvali na nasazení evropských jednotek a Němci opět volali po příměří. Itálie se tak profiluje jako pragmatický partner, který se nebrání spolupráci ani s Trumpem.

Po návratu do Itálie využila Meloniová konference v Rimini k vyrovnání účtů s EU. To, že ji pozvalo katolické hnutí Comunione e Liberazione, dříve považované za středolevé, ukazuje změnu nálad i v této části společnosti.

Ostrá kritika Evropské unie

Meloniová varovala, že „Evropská unie je stále více odsouzena ke geopolitické bezvýznamnosti a není schopna účinně čelit výzvám, které představují Čína a Spojené státy“. Připomněla, že už léta kritizuje současnou podobu evropských institucí a že byla za to tvrdě napadána – dokonce těmi, kteří jí dnes tleskají.

Zdůraznila, že současná „fáze hlubokých otřesů“ je zároveň příležitostí k přehodnocení evropského směřování. Podle ní by EU měla hledat sílu v identitě a kulturních kořenech, nikoli v byrokracii. „Byrokracie nás z bouře nevyvede, to dokáže politika,“ řekla.

Migrace jako klíčová geopolitická výzva

Významnou část projevu věnovala migraci. Podle ní je nelegální migrace „škodlivá pro společnost“. Záchrana životů a pašování lidí jsou podle ní v rozporu. Citovala guinejského kardinála Roberta Saraha: „Co se stane s historií a kulturou země, když ji opustí všichni mladí lidé?“

Zdůraznila, že EU musí zůstat humanitární, ale nesmí být neefektivní. Afričané podle ní „mají právo nemigrovat“ a Evropa musí nabídnout realistická řešení, nikoli jen naivní rétoriku o lidských právech.

Mezi bezvýznamností a znovuzrozením

Meloniová shrnula svůj přístup jako výzvu k reformě: „Politika je vize, vášeň, konflikt a syntéza, účast a demokracie.“ Navrhla snížení byrokracie, posílení konkurenceschopnosti podniků, investice do domácích výrobních řetězců a řešení demografické krize.

„Pokud to neuděláme, za pár desítek let už nebude evropskou civilizaci co bránit,“ varovala. Podle ní potřebuje Evropa vlastní bezpečnostní model, který bude integrovaný do hodnotového systému Západu, ale zároveň bude pragmatický a realistický.

Evropa jako dům ze starých i nových cihel

Premiérka použila obraz „nových cihel“ jako symbolu obnovy evropské tradice. Tradice podle ní musí být vždy znovu objevována: „Být konzervativní neznamená stavět ze starých cihel, znamená to stále hledat nové cihly, abyste mohli pokračovat ve stavbě domu.“

Tímto domem je podle ní Západ – systém hodnot vycházející z řecké filozofie, římského práva a křesťanského humanismu. Ten vytvořil prostor pro myšlenku rovnosti, posvátnost života a péči o nejslabší. „To jsme my. To je to, co jsme. A právě to umožnilo naší civilizaci po staletí vzkvétat,“ uvedla.

Itálie chce ukazovat cestu

Na závěr vyzvala k obnově západní sebeúcty: „Západ má stále co říci. Západ má stále co nabídnout.“ Podle ní to však vyžaduje pokoru, schopnost sebekritiky a uvědomění si vlastních kořenů. Itálie je připravena ukázat Evropě směr – směrem k politice založené na identitě, hodnotách a realistických řešeních.