"SOUD HLUPÁKA USLYŠÍŠ..." Puškin ( 1878 )

"Soud hlupáka uslyšíš..." Vždycky jsi říkal pravdu, velký náš pěvče; řekls ji i tentokrát.

"Soud hlupáka a výsměch davu..." Kdo nezkusil z toho i onoho ?

To vše se může a musí snést; snažte se toho nedbat ! 

Jsou však rány, které zraňují srdce mnohem citelněji. Stává se, že člověk udělal vše, co bylo v jeho silách; pilně, s láskou a poctivě pracoval... A přesto slušní lidé se od něho štítivě odvracejí; jejich tváře planou rozhořčením při pouhém jeho jméně. "Odejdi od nás ! Nevšímej si nás !" volají čestné mladé hlasy. "Nestojíme ani o tebe a ani o tvou práci. Hanobíš naše naše příbytky a neznáš nás a nerozumíš nám... Jsi naším nepřítelem!"

Co si má ten člověk počít ? Pracovat horlivě dál, nesnažit se ospravedlnit, ba ani už ve spravedlivé ocenění nedoufat ?

Kdysi proklínali sedláci cestovatele, jenž jim přinesli brambory namísto chleba, vezdejšího pokrmu chuďasova. Vyráželi mu z rukou drahocenný dar, zahazovali jej do bláta a šlapali po něm.

Teď jim brambory skýtají obživu, a oni jméno svého dobrodince ani neznají. 

Nevadí ! Nač potřebují znát jeho jméno ? I tak, ač zapomenut, zachraňuje je před hladem.

Vynasnažíme se tedy i my, aby i náš přínos byl takovou životadárnou krmí. Trpká je nespravedlivá výtka z úst lidí, které máme rádi... Ale i to se dá přežít.

"Bij mne, ale vyslechni mě !" říkával aténský vůdce vůdci sparťanskému. "Bij mě, ale nechť ti slouží ke zdraví !" nezbývá než říkat nám.

KONEC SVĚTA / Sen ( 1878 )

Zdálo se mi, že se nalézám někde v Rusku, v zapadlém koutě, v prostém vesnickém domě. Velká nízká místnost s třemi okny; stěny jsou vybílené; nábytek není ve světnici žádný. Před domem je pustá pláň; povlovně se snižuje a mizí v dálce; šedivé, bezbarvé nebe visí nad ní jako příkrov. Nejsem tu sám; za mnou je v místnosti ještě asi deset lidí. Samí prostí lidé, skromně oblečení; chodí po místnosti sem tam, mlčky, jakoby pokradmu. Jeden druhému se vyhýbá, avšak ustavičně se po sobě ustrašeně dívají. Ani jeden z nich neví, jak se do toho domu dostal a kdo jsou lidé, kteří tu s ním jsou. Na všech obličejích lze pozorovat neklid a smutek... jeden po druhém přichází k oknu a bedlivě vyhlíží, jako by zvenčí něco očekával.

Potom znovu bloumají sem a tam. Mezi námi pobíhá malinký klučina; občas kňourá tenounkým hláskem : "Tatínku, já se bojím !" Je mi z jeho fňukání těžko u srdce, začínám se také bát, ale sám nevím čeho. Jenom tuším, že přichází a blíží se nějaké velké, veliké neštěstí.

A klučík nepřestává kňourat. Ach, kéž bych se odtud dostal ! Jak je tu dusno ! Jak teskno ! Jak těžko ! Ale odejít nemůžu.

Nebe je jako rubáš. Ani větřík nezafouká... Což je snad vzduch mrtvý ? Najednou klučík přiskočil k oknu a zapištěl žalostným hláskem : "Pojďte se podívat ! Pojďte honem ! Země se propadla !" "Jakže ? propadla se ?!" opravdu prve byla před domem pláň a teď stojí dům na vrcholku ukrutné hory! Obzor poklesl, snížil se, dům stojí jako podkopaný nad téměř kolmým, černým srázem.

Nahrnuli jsme se k oknu... Hrůzou nám ztuhla krev v žilách. "Tohle tedy... tohle !" šeptá můj soused.

A tu se po celém půlkruhu obzoru začalo něco vzdouvat, tvořily se a krabatily malé oblé pahrbky. "Moře !" napadlo nás všechny naráz. "Všechny nás tu teď zatopí... Jak jen může tak mohutnět a stoupat ! Na takovou sráznou stěnu !" 

A moře se vzdouvá a mohutní neslýchaně... Už se nezmítají v dálce jen ojedinělé pahrbky. Obrovský nestvůrný příval vody se žene po celém obzoru ! Řítí se přímo na nás ! Letí jako mrazivá vichřice, víří ve tmě tmoucí. Všechno kolem se zachvělo a tam v té spoušti se ozývá praskot a burácení, z tisíců hrdel zní hrůzný skřek. Hu ! Jaký to řev a kvílení ! To země skučí strachy... Nastal konec světa ! Zmar všemu ! Klučík zakňoural ještě jednou... Užjsem se chtěl chytit svých přátel, ale jsou rozdrceni, pohřbeni, zatopeni, vlečeni ledovou, burácející vlnou, černou jako inkoust ! Je tma... věčná tma ! Probudil jsem se a sotva popadal dech.

KOS 1 ( 1878 )

Ležel jsem v posteli, ale nemohl usnout. Trápily mě starost; tíživé, únavně jednotvárné myšlenky vířily mi hlavou, jako se za ošklivého dne převalují nad šerými vrcholky chlumů šedivé mraky.

Ach ! Prožíval jsem tehdy beznadějnou, trýznivou lásku, lásku, jakou lze milovat jen v letech mrazivé zimy, kdy srdce nedotčené životem zůstalo už ne mladé, ale zbytečně a marně mladistvé....

Tušené okno se mi jevilo jako bělavá skvrna; všechny předměty v pokoji jen nejasně viditelné v šedavém svítání časného letního jitra byly ještě nehybnější a tišší. Podíval jsem se na hodiny; bylo tři čtvrti na tři I za zdmi domu jsem tušil stejnou nehybnost. A také rosu, celé moře rosy ! A v tom rosném ránu, přímo pod mým oknem, si už prozpěvoval, švitořil, cvrlikal bez ustání hlasitě a samozřejmě kos. Jeho trylkování vnikalo do mého ztichlého pokoje, byl ho plný pokoj, byl ho plný i můj sluch, má hlava těžká a vyprahlá nespavostí, trpkostí trýznivých myšlenek.

Z těch zvuků dýchala věčnost, svěžest, lhostejnost k celému světu, nezdolná síla věčnosti. Slyšel jsem v nich hlas přírody, té podmanivé síly, jež nemá počátku a je bez konce.

A kos si zpíval, prozpěvoval samozřejmě... Neklamně věděl, že už brzo vysvitne zase sluníčko. Kos nevkládal do svého prozpěvování nic svého, nic osobitého; zpíval stejně jako před tisíci lety jiný kos, který zrovna takhle vítal slunce a po dalších tisíci letech je bude vítat zas jiný kos, zatímco to, co zůstane ze mě, bude už možná vířit jako neviditelný atom kolem jeho živého zvonivého tělíčka éterem, jímž proniká jeho zpěv.

A já nicotný, směšný zamilovaný človíček si říkám: díky tobě, maličký zpěváčku, díky za tvou mocnou, svobodnou písničku, která tak nečekaně zazněla pod mým oknem v této neveselé hodině.

Nepřinesla mi útěchu, já však útěchy nehledal... ale mé oči se zarosily slzami a těžké, nehybné břímě v mých prsou se hnulo a nadlehčilo. Ach ! Vždyť ona bytost je právě tak mladá a svěží jako tvé jásavé zvuky, ty předjitřní zpěváčku ! Co pomůže hořekovat a trápit se a myslet tolik na sebe, když všechno kolem je už zachváceno chladnými vlnami, které mě dnes či zítra odplaví do bezbřehého oceánu ? Slzy mi vytryskly... a můj kosák si klidně zpíval dál svou bezstarostnou, šťastnou, věčnou píseň... Och, jaké slzy na mých planoucích tvářích ozářilo slunce, které nakonec vyšlo ! Ale stejně jsem se usmíval dál.

KOS 2 ( 1878 )

Zase ležím v posteli... a zase nemohu usnout. A stejné časné letní jitro mě obestírá ze všech stran; a znovu mi pod oknem zpívá černý kos a mé srdce sžírá stejná bolest.

Ale ptačí zpěv mi nepřináší úlevu a na svou bolest nemyslím. Trýzní mě jiné nesčetné otevřené rány; prýští z nich rudými proudy vlastní drahá krev bez ustání, bez smyslu jako proudy deště z vysokých střech na blátivou, ošklivou ulici. Tisíce mých bratří, spolubratrů, hynou tam, daleko, za nedobytnými zdmi pevností; tisíce bratří uvržených nezkušenými vůdci do otevřeného jícnu smrti. Hynou bez reptání; jsou ničeni nemilosrdně, nemají s nimi slitování ani jejich nezkušení vůdcové.

Nejsou mezi nimi nevinní, nejsou ani provinilci; jako v mlátičce se mlátí snopy, a zda klasy byly plné či prázdné, ukáže se časem. Jaký význam má tedy má bolest ? Jaký význam má mé utrpení ? Jakým právem tedy pláču ? Ale hlava mi třeští a srdce se svírá a jako zločinec schovávám hlavu do vychladlých podušek. Palčivé, těžké krůpěje se mi řinou po tvářích... ulpívají mi na rtech. Co je to ? Slzy... nebo krev ?

Z ruského originálu Stichotvorenija v proze, 1882 vydaného v Moskvě v roce 1956 přeložila Karolína Dušková. Poznámky přeložila a zčásti doplnila Karolina Dušková. Vydalo nakladatelství Melantrich v Praze v roce 1972; vydání první. ISBN : 32-001-72.